Osudy hranických Židů po 2. světové válce

 

 

 

 

 

            V Hranicích, městě s tradicí více než třísetletého konfliktního soužití židovské komunity s česko-německou majoritou, se po roce 1945 projevily  obecné rysy dobových československých politických poměrů ve vztahu k několika jednotlivcům židovského původu přeživších holocaust. Na jedné straně nebývalá spoluúčast a ohromenost českých spoluobčanů  k osudu jejich židovských známých. Dnes si již ani neuvědomujeme, jak neuvěřitelně a naprosto nepochopitelně tehdy vyznívaly zprávy o plánovitých a průmyslových formách genocidy evropského Židovstva. Solidarita s důvěrně známými obyvateli Hranic, jejichž celé rodiny včetně starců a malých dětí zemřely strašlivým, barbarským způsobem, byla posilována poznáním, že rasová inventura, prováděná v Hranicích v letech 1941-1942, měla být využita v případě nacistického vítězství po válce k podobné „rasové selekci“ českého obyvatelstva. Na druhé straně  nelze přehlédnout pokusy tak zvaně revolučního a  nikým nezvoleného MNV a ONV Hranice, využít Benešových dekretů a ponechat v „českých rukách“ i židovský majetek, za války „arizovaný“ nacisty. I když byly údajné revoluční orgány část tohoto majetku později donuceny vrátit pozůstalým po původních majitelích, do spravedlivého řešení sporů nepříznivě zasáhla postupná totalizace a sovětizace poválečných poměrů, takže zejména k vrácení židovských průmyslových závodů, jako byla textilka Heller či likérky Wolf nebo Fischer, včetně jejich administrativních, rekreačních a obytných zařízení,  nikdy nedošlo. Tendence nevrátit nacisty z rasových příčin uloupený majetek neměla účinnou politickou opozici. Dokonce i demokraticky orientované strany, poučeny neschopností  l. ČSR řešit nacionální problémy, přijaly jako zdánlivě jedinou záštitu budoucí bezpečnosti a suverenity společného státu Čechů a Slováků, princip národního státu. Tím se ČSR obnovená po II. světové válce zásadně odlišovala od představ a politické praxe T.G.Masaryka. Když prezident Dr. Edvard Beneš zobecňoval poučení z předválečných let existence republiky, prohlásil, že díky hořké mnichovské zkušenosti obnovené Československo na svém území nestrpí národnostní menšiny./1/ Tato idea byla zakotvena v poválečných zákonech a vládních vyhláškách. ČSR přestala poskytovat zvláštní práva národnostním menšinám. Většina Němců a velká část Maďarů byla vyhnána. Na Židy, kterých po holocaustu žilo v ČSR kolem 55.000, se sice vyhnání nevztahovalo, ale ztratili postavení národnostní menšiny. V praxi to znamenalo, že pokud chtěli v republice zůstat, museli se asimilovat buď s Čechy nebo Slováky.  Ztráta práv národnostní menšiny Židy postihovala především při jednáních o navrácení majetku. Účelově byl zneužíván fakt, že při sčítání lidu v roce 1930 se většina Židů v ČSR přihlásila k německé národnosti.

            Poválečný vývoj v ČSR vedl k negativnímu ocejchování celých národů. I zločiny proti lidskosti vůči Němcům, Maďarům či domnělým nebo opravdovým kolaborantům byly uznány za akt spravedlivé odplaty za zločiny okupantů. Tak se stalo, že namísto důsledného vymýcení totalitní ideologie, metod a prostředků nacismu byl dán průchod nenávistnému českému nacionalismu. Byl to štědrý dar nastupujícímu komunistickému totalitarismu. „Tehdy se rodilo špatné svědomí našeho národa. Objevilo se, že obraz, i v neštěstí hrdý, jejž jsme si po celé století právem budovali, o myšlenkové a mravní podstatě českého národa, nám naše luza obratem několika měsíců proměnila v mýtus lživě lichotivý, v prázdnou iluzi. Zač lepšího než naši protivníci, než kdokoliv, se od května 1945 chceme vydávat?“ /2/

            Přímou podporu v sabotování oprávněných žádostí o navrácení arizovaného majetku nacházely místní „revoluční“ orgány ve vedoucích funkcionářích KSČ, zaštítěných nejen poslaneckou imunitou, ale také faktickou nedotknutelností, protože se prezentovali jako nejvěrnější přátelé tehdy zcela nekritizovatelného SSSR a jeho „vůdce“ J.V.Stalina. Ačkoliv vedení KSČ do Košického vládního programu prosadilo  většinu svých „socializačních“ představ, v politickém zápasu s demokratickými stranami se po roce 1945 pokoušelo rozsah znárodnění neustále rozšiřovat. Tím, že se dřívější  německý či kolaborantský a později údajně šmelinářsko-milionářský majetek dostával do rukou „národních správců,“ zajišťovala si KSČ masovou volební podporu. KSČ účelově nacionalistickými frázemi bránila, aby se nacisty „arizovaný“ majetek vrátil do oprávněných rukou. Ministerstvo vnitra, řízené komunistou Václavem Noskem /1892-1955/, nacionalistickými argumenty zdůvodňovalo dokonce i ohleduplnost vůči aktivním vykonavatelům nacistické arizace. Na příklad 4.3.1946 rozeslalo všem ONV tajný spis č.j. 3060, kterým nařídilo zařadit do odsunu Němců a ukončit  soudní vyšetřování treuhändrů, „kteří nevykradli svěřené jim podniky, nýbrž naopak se o ně pečlivě starali a přivedli je k rozkvětu, odevzdali v pořádku svěřený jim materiál a majetek do českých rukou.“  Člen předsednictva ÚV KSČ, poslanec Národního shromáždění a ministr informací Václav Kopecký /1897-1961/ zneužíval k demagogickému ovlivňování ulice antisemitské urážky, za které by se  nestyděl žádný z nacistických ideologů. V dubnu 1947, když MNV Hranice řešil několik žádostí pozůstalých a potomků židovských obětí holocaustu o navrácení majetku, rozšířil zastupující velitel SNB v Hranicích poručík Staněk leták, citující vulgární antisemitský projev ministra. /3/  V každém demokratickém a civilizovaném státě by byl Václav Kopecký za podobné urážky národa, rasy a přesvědčení okamžitě zbaven imunity a postaven před soud. V poválečné ČSR se nestalo ministrovi, který celé období nacismu  „probojoval“ v moskevském hotelu, absolutně nic a mezi lůzou si pravděpodobně ještě připsal  body oblíbenosti.

             Po nástupu Gorbačova do vedení KSSS se pootevřely sovětské archivy. Prokázalo se, že Václav Kopecký prováděl v moskevském exilu odsouzeníhodnou udavačskou činnost ve prospěch sovětských bezpečnostních orgánů. Na jeho udání doplatila řada čestných českých a slovenských vlastenců, kteří v emigraci do Sovětského Svazu hledali příležitost k ozbrojenému boji proti nacistům. /4/  Místo toho putovali na mnoho let do pověstných Gulagů.

             Leták poručíka Staňka měl příznačný titulek „Komunisté proti Židům“ a byl zvýrazněn řadou vykřičníků: „Ministr informací V. Kopecký promluvil na schůzi v Teplicích-Šanově tato pravdivá slova na adresu židů ! Tvrdil doslovně, že tito bradatí Šalomounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostního práva podle dekretu 225 před řádnými Čechy. Řeč ministra Kopeckého v Teplicích-Šanově tedy jasně dokazuje, jak si v komunistické straně váží židů!

            Kéž by tato slova plna pravdy padla na úrodnou půdu a všichni povolaní činitelé vzala tato slova na vědomí a učinila opatření, proti zvůli těchto parasitů každého národa.“ / Češtinu soudruha poručíka cituji doslovně./ „Za slovy ministra Kopeckého stojí celý národ..“

            Historický výzkum prokázal lživost tvrzení Václava Kopeckého o nedostatečnosti židovského odboje. Právě židovští dobrovolníci tvořili podstatnou část hrdinných obětí bojů u Sokolova či Tobruku /5/  Demagogie jednoho z lidsky nejodpudivějších  funkcionářů stalinistické KSČ však zapadla do dobové atmosféry a nebyla  po právu odsouzena.

            Dnes bychom jen spekulovali při odhadech, jakou podporu mělo toto rasistické prohlášení u obyvatel Hranic. Existují však fakta dokazující, jak umně představitelé „revolučního“ MNV zneužívali vůči židovským spoluobčanům tzv. Benešovy dekrety.       V Hranicích měl poválečný proces denacifikace zvláště tragikomický průběh. Jako město, kde žila téměř třetina obyvatel německého původu se funkcionářům „revolučního“ MNV otevíraly netušené možnosti konfiskací. Jejich hlavní místní vykonavatelé, místopředsedové MNV Alois Hlobil /KSČ/ a Vladimír Bouda /ČSNS/, vyvolali svým jednáním takovou bouři odporu, že dokonce i v ovzduší všeobecné poválečné anarchie a „revoluční“ zvůle byli již na podzim 1945 z funkcí odvoláni a postaveni před soud. Prvý se zodpovídal ze spolupráce s gestapem, druhý z rozkrádání konfiskovaného majetku. /6/ Předseda MNV MVDr. Dohnal se pravděpodobně nejkřiklavějších nezákonností nedopouštěl, protože v důsledku dlouhodobého pobytu v koncentračním táboře byl již vážně nemocen a funkci předsedy vykonával spíše nominálně.

             Vše, o čem jsem v nástinu až dosud hovořil, by se patrně dalo vysledovat i v dalších českých, moravských či slezských městech. Hranice jsou však něčím výjimečné. V letech 1948-1949 hranická kasárna plk. Švece, právě v roce 1949 přejmenovaná na kasárna Jaslo, byla vybrána k přísně utajenému soustřeďování židovských dobrovolníků  ze států tak zvaných lidových demokracií. Měli být ve výcvikovém prostoru Libavá vojensky vycvičeni a stát se jádrem budoucí izraelské armády. Krkolomné přemety tehdejší sovětské Stalinovy politiky vůči Židům a připravovanému izraelskému státu, jsou již známé. Československá vláda,  formálně nezávislá, ale vedená komunisty a  spoutaná ve vnitropolitické i mezinárodní politice účelovým výkladem Košického vládního programu  do pozice  podřízenosti SSSR,  tyto kotrmelce chtě-nechtě následovala. To se po roce 1950 tragicky dotklo hlavních organizátorů utajovaného výcviku. Nicméně do roku 1949 ponechával Stalin z taktických příčin československé zahraniční politice vůči vznikajícímu státu Izrael značnou volnost. Umožnil, aby ještě pokračovaly tradiční rysy československé podpory sionistických snah, jak je kdysi formuloval T.G.Masaryk a v pozici ministra zahraničí uplatňoval Jan Masaryk /1886-1948/. Kromě toho byla orientace na vystěhování židovského obyvatelstva do Izraele v souladu s mocenskými zájmy KSČ.  Nabízela bezkonfliktní utajenou konfiskaci majetku zabaveného Židům nacisty.

            Nyní však konkrétně. 14.5.1948 vznikl  Izrael a již 15.5.1948  byl napaden koalicí okolních států, sjednocených do tak zvané. Arabské ligy. Tvořily ji vojenské útvary Egypta, Sýrie, Libanonu, Iráku a palestinští partyzáni. Ponechme stranou záhadu nebo zázrak,  že se mladý izraelský stát ubránil a tím znemožnil dokončení holocaustu světového Židovstva. Faktem zůstává, že mohutnou materielní pomoc mu tehdy poskytly se svolením sovětských orgánů státy „lidových demokracií,“ především ČSR. 25.6.1948 byla uzavřena smlouva o vojenské pomoci ČSR Izraeli. Navazovala na předchozí tajnou dohodu z 14.1.1948 o nákupu československých zbraní pro budoucí armádu státu Izrael. První československé zbraně dorazily do tehdy ještě britské Palestiny v dubnu 1948. /6/

            Podle smlouvy z 25.6.1948 měla být  v ČSR tajně vycvičena brigáda dobrovolníků polovojenské organizace Hagana, nahrazující ještě neexistující izraelskou armádu. Za místo výcviku dobrovolníků byl vybrán výcvikový prostor Libavá. Vzhledem k tomu, že Rada bezpečnosti rozhodnutím, které podpořil i zástupce SSSR, 29.4.1948 vyzvala členské země OSN, aby se zdržely jakéhokoliv vojenského zasahování a dodávek vojenské povahy do krizové oblasti Středního východu, musel být nábor i výcvik prováděn nanejvýš utajeným způsobem.

            Prezentace židovských dobrovolníků z ČSR, Polska, Maďarska, Rumunska a Itálie byla tajně prováděna v hranických kasárnách  plk. Švece od 20.8.1948. Velitelem střediska DI, označeného krycím názvem VÚ 5304 Město Libavá, byl 7.8.1948 jmenován hrdina Sovětského Svazu, major generálního štábu, Antonín Sochor /1914-1950./ Dobovou atmosféru vystihuje, že personální rozkaz podepsal zastupující náčelník Hlavního štábu, sborový generál Šimon Drgač. Náčelník Hlavního štábu, armádní generál Bohumil Boček /1894-1952/, byl právě z funkce odvolán a bezpečnostní orgány připravovaly jeho uvěznění. V roce 1952 byl v inscenovaném soudním procesu odsouzen na doživotí a po vynesení rozsudku ve vězení skonal /7/  Perzekuci ostatně neunikl ani generál Drgač. Byl souzen a odsouzen k mnohaletému žaláři  dokonce až po Stalinově smrti, v roce 1954. Jak známo, v ČSR  inscenované politické procesy pokračovaly i po jejich zastavení v Sovětském Svazu.

            Antonín Sochor se narodil v roce 1914, v letech 1934-1935 absolvoval VA Hranice a stal se poručíkem ČSA. Po 15.3.1939 přešel ilegálně polské hranice a vstoupil do  Svobodovy jednotky v SSSR. Účastnil se bojů o Kyjev, Žaškov, Bílou Cerkev a Dukelský průsmyk. V roce 1943 byl vyznamenán titulem Hrdina SSSR. V roce 1947 absolvoval Vysokou školu válečnou. Od roku 1948 byl velitelem výcvikového prostoru Libavá. /8/

            Představy KSČ a také tehdejšího předsedy KS Izraele Samuela Mikunise o roli brigády v schematismu budoucí izraelské armády snad nejlépe dotváří fakt, že dostala název „Gottwaldova brigáda.“ /9/ Podrobnější rozbor výcviku brigády by  vyžadoval důsledný archivní výzkum, protože  údaje českých a izraelských historiků o brigádě se liší./10/ Izraelský zdroj považuje praktický vojenský přínos příslušníků brigády za zanedbatelný, neboť hlavním důvodem přihlášek do brigády údajně byla vlastně poslední možnost vystěhovat se ze států „lidových demokracií,“ kde v letech 1948-1949 kulminoval politický teror. Kromě toho izraelské orgány  jako prevenci vůči předpokládané  „infekci“ komunistické ideologie nikdy nepočítaly se zařazením brigády jako ucelené jednotky do organizace izraelské armády. Skutečný dopad pokusů o ovlivnění členů brigády ideologii marxismu-leninismu v nejprimitivnější dobové stalinistické verzi,  se stejně ukázal  jako zcela neúčinný.

            Dobrovolníci pod fingovanými záminkami přijížděli do Hranic a hlásili se v kasárnách, vzdálených od nádraží jen asi 5 minut chůze. Tam byla provedena jejich registrace, vystrojení a důkladná lékařská prohlídka. Odvodnímu středisku v kasárnách velel škpt. Karel Fanta. Po odvodu zůstali odvedenci několik dní v kasárnách v karanténě. Do VVP Libavá  byli převáženi utajeně, v noci. První dobrovolníci byli ubytováni ve stanovém táboře v prostoru bývalé vsi Keprtovice, později se útvar přemístil do zděných budov ve Vojnovicích.  Brigádu tvořil  kurz pro nižší velitele pěchoty, které velel škpt. Rambousek, výcvikového dělostřeleckého oddílu, velitel kpt.Falter, výcvikové spojovací čety, ženijní čety, čety motorových vozidel, výcvikové tankové čety a výcvikové zdravotní čety, které velela kpt. Fantová a ve které se školily ženy.  5.9.1948 čítala brigáda 520 osob, 4.11.1948 1335 osob. Původní tanková četa se rozrostla na prapor, kterému velel škpt. Fichl.

            V průběhu kurzu Antonín Sochor spolu s dalšími specialisty navštívil několikrát Palestinu a setkal se i s prvním  ministerským předsedou Izraele  Benem Gurionem /1886-1973./ Formálně bylo předmětem jednání budoucí použití členů Gottwaldovy brigády. Antonín Sochor a jeho doprovod navíc tajně pomáhal  izraelské armádě, která po vyhlášení státu vznikla z Hagany, připravovat vojenské operace.  V září 1948 údajně Sochor vypracoval plán útoku na egyptský přístav Ghassa, což byl jeden z prvních výrazných úspěchů, potvrzujících  přechod strategické ofenzivy do rukou Izraele.

            Výcvik dobrovolníků byl ukončen v listopadu 1948 a v období příprav na jejich odsun do Izraele se zásadně změnil postoj Stalina k židovskému státu. 31.1.1949 se v Izraeli konaly prvé volby do knessetu. Komunisté utrpěli katastrofální porážku. Získali necelé 4 % hlasů. Zvítězili pravicoví socialisté Ben Guriona /strana Mapam./ Byl to konec nadějí sovětského vedení, že se Izrael stane komunistickým klínem v arabském světě, bohatém na naftu. Izraelská vláda se stále otevřeněji orientovala na západní demokratické země, především na USA. Stalin zahájil nesmiřitelný boj se sionismem. Každý, kdo měl židovský původ, nebo jakékoliv kontakty se státem Izrael, se stal podezřelým.

            Do února 1949 se však ještě 1280 členů brigády společně s 1500 rodinnými příslušníky ve čtyřech transportech přestěhovalo do Izraele. Až na několik jednotlivců se již končící války nezapojili a usadili se  v Izraeli jako noví přistěhovalci. Unikli tak persekuci méně šťastných organizátorů brigády v ČSR.

            Pro vytvoření brigády „Gottwald“ se výrazně angažovali vedoucí představitelé KSČ židovského původu, především generální tajemník KSČ Rudolf Slánský  /1901-1952/ a náměstek ministra obrany generál Bedřich  Reicin /1911-1952./ Oba se v roce 1952 objevili na lavici obžalovaných v inscenovaném monstrprocesu a  byli popraveni. Obvinění z údajné velezrady a vyzvědačství, spojované s židovským původem, patřilo k nejzávažnějším./11/ Také čeští vojenští instruktoři brigády byli zatčeni a odsouzeni za údajnou špionáž. /12/

            Velitel brigády, hrdina Sovětského Svazu Antonín Sochor, zahynul 16.8.1950 při autonehodě ve VVP Ralsko. V okamžiku tragedie, jejíž dobové vyšetřování odmítlo domněnky, že šlo o úmyslný čin, nosil Antonín Sochor hodnost plukovníka. In memoriam byl neprodleně povýšen na generálmajora. Tragická smrt Antonína Sochora zůstává dodnes záhadou.Atmosféra, ve které se odehrála a svědectví členů a přátel rodiny, násobí podezření, že šlo o připravenou vraždu. Causou smrti Antonína Sochora se dlouhodobě zabývá pan Jaromír Zahálka, syn posledního předválečného velitele VA Hranice, který se s Antonínem Sochorem a jeho rodinou znal osobně. Z údajů, které mně pan Zahálka poskytl a které se opírají o svědectví Sochorova syna Ludvíka, generálů Alfréda Ressla a Oldřicha Kvapila i  bývalého zástupce velitele VVP Mimoň Oldřicha Šulce, vyplývá, že nehoda, jejímž následkům Sochor podlehl  /do Sochorova vozu údajně narazilo těžké terénní vozidlo Canada-ford s výsadkáři/ byla třetí v krátkém čase a sám Sochor byl přesvědčen, že má být zlikvidován. /13/

            Nyní však k problematice postavení židovských spoluobčanů, kteří se v roce 1945 vrátili do Hranic, nebo o návrat usilovali. V současné době se často hovoří o tak zvaných Benešových dekretech. Pro právní postavení židovských spoluobčanů měl zásadní význam dekret prezidenta republiky č.33 z 10. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství. Dekret podle prováděcích pokynů Ministerstva vnitra určoval jako základ pro vymezení národnosti  údaje ze sčítání lidu ČSR v roce 1930. Dále se braly v úvahu další dokumenty jako přihlášky do škol, doklady o původu rodičů, policejní hlášení a dokonce i informace z okolí posuzovaného o užívání jazyka v soukromí. Volné vymezení pojmu „Němec“, případně „Maďar“, které předurčovalo posuzovaného ke zbavení základních občanských práv, tedy i práva na vlastnictví soukromého majetku, dávalo ohromné pravomoci do rukou nikým nevolených „revolučních“ národních výborů.

             Porážky nacismu se v Hranicích dožilo 17 osob židovského původu, žijících ve smíšených manželstvích s nežidy. Tito „neárijci“ nebyli odtransportováni  a válku přežili v Hranicích. Byli však po celé období nacismu vystaveni ponižování, diskriminaci a  persekuci a až do konce okupace hitlerovci žili v oprávněných obavách o svůj další osud. Z této skupiny bylo 6 mužů po vyhlášení „totální války“ odveleno do pracovních táborů a na sklonku války, v únoru 1945, soustředěno v Terezíně. Tam byli všichni osvobozeni.

             Z Židů odtransportovaných z Hranic v roce 1942 se osvobození v Terezíně a návratu domů dočkali hostinští Max Weissbrod  a Zikmund Neumann, Terezie Weissbrodová a Rudolf Fuchs, tedy 4 osoby.

             Likvidační koncentrační tábory Osvětim, Bergen-Belsen a Mauthausen přežilo 5 Židů, 4 ženy a 1 muž: Ilza a Lída Geslerovy, Karolina Pollachová, Renata Glücková a Kurt Fuchs. Celkem  tedy v Hranicích v roce 1945 žilo, nebo se po útrapách nacistické represe vrátilo, 26 osob židovského původu. Protože však velká většina z nich, případně jejich rodiče, uvedla v roce 1930 národnost německou, vrátili se tyto nejprůkaznější oběti nacismu zbaveni československého občanství a v situaci, kdy se teprve dozvídali o tragických osudech svých nejbližších, byli nuceni podstoupit ponižující „běhání po úřadech“, spojené s vyřizováním žádosti o zachování československého občanství./14/

            Za úplnou hanebnost lze označit fakt, že někteří ze Židů, kteří přečkali bestialitu nacismu, byli hned po osvobození Hranic umístěni do internačního tábora pro Němce, jehož režim důsledně kopíroval nacistické koncentrační tábory. Koncem roku 2003 vyšla v nakladatelství „Tichý typ“ Hranice knížečka mladého historika a publicisty Jiřího J.K.Nebeského „Příběh lágru,“ dokumentující vraždy, bestiální násilí a mučení internovaných. Je vhodné podotknout, že konec tomuto dosud v České republice neznámému běsnění s největší pravděpodobnosti nastal teprve po písemné stížnosti Herty Wolfové, dcery židovského majitele hranické , dnes již neexistující likérky Oskara Wolfa a „arijské“ Němky Julie Jamborové. /15/

            Také žádosti o navrácení československého občanství několika bývalých hranických občanů židovského původu, kteří si zachránili život včasnou emigrací před nacisty ONV Hranice zásadně odmítal s odvoláním na registraci k německé národnosti v roce 1930. Obvyklý tehdejší postup MNV Hranice lze dokumentovat na osudu žádosti o přiznání československého občanství paní Adely  Hellerové, bývalé spolumajitelky textilního závodu „Heller-vdova a syn.“ Paní Hellerová, narozená 29.9.1873 v polském Bielsku si podala žádost o přiznání československého občanství 17.4.1946 na karibském ostrově Antigua, příslušejícím tehdy do Britské západní Indie. V žádosti uvedla: „Byla jsem vychována na sklonku minulého století, ještě za Rakousko-Uherska, německy. Totéž platí o mém zesnulém manželovi.“ / Richard Heller zemřel již v roce 1933./ „Proto není vyloučeno, že snad udal naši národnost při sčítání lidu v roce 1930 jako německou. Jenom pro tento případ podávám z opatrnosti tuto žádost, neboť nepokládám se za Němku. Žila jsem vždy v českém prostředí a v úzkém spojení s českým lidem,  od doby vzrůstu fašistického smýšlení mezi místními /myšleno hranickými / Němci, odvrátila jsem se úplně od němectví. Při všech příležitostech udávala jsem svoji národnost jako českou a i v emigraci vystupovala vždy jako Češka.Propagovala jsem československou věc mezi přáteli. Ztratila jsem své sourozence a jiné příbuzné jako oběti nacistické persekuce…Jsem těžce nemocná, mimo to skoro slepá, mohla jsem se proto věnovati činnosti pro válečné úsilí jen ve velmi omezeném rozsahu. Nicméně jsem pracovala pro místní Červený kříž a snažila se rozšiřovati dobrou pověst Československa mezi svými britskými přáteli.“ /16/

            Z žádosti Adely Hellerové možno vystopovat příběh záchrany této rodiny před rasovou persekucí nacistů. V roce 1939 odjela do Anglie, kam za ní později přijel i syn a spolumajitel závodu Štěpán Heller s manželkou a dětmi. V roce 1940 celá rodina přesídlila do Britské západní Indie.

            Ačkoliv žádost paní Hellerové jednoznačně podpořily britské koloniální úřady, konkrétně místní ředitel britské společnosti Červeného kříže a velitel policejního útvaru, /17/ MNV Hranice dne 20.5.1946 žádost kategoricky zamítl, „ježto jmenovaná se hlásila vždy k německé národnosti. Rovněž její manžel a celá rodina byli podporovateli němectví a poněmčování zdejšího města.“ /18/  Konečného rozhodnutí  v trapné a ponižující cause se paní Hellerová nedočkala. 11. prosince 1948 oznámil generální konsulát ČSR v Londýně Okresnímu národnímu výboru v Hranicích, že zamítavé rozhodnutí k žádosti o československé občanství je nedoručitelné, neboť „jmenovaná zemřela před několika měsíci.“ /19/

 

                                                                                                                      Konec 1. části

 

   

Přílohy:

1.Leták vydaný 14.4.1947 por. Staňkem, zastupujícím velitelem stanice SNB v Hranicích

2.Fotokopie žádosti paní Adely Hellerové o vydání osvědčení podle dekretu prezidenta republiky č.33, z 2.8.1945

3.Fotokopie anglického originálu a českého překladu  vyjádření Britské společnosti Červeného kříže

4.Fotokopie doporučení policejního velitelství Antigua

5. Fotokopie zamítavého stanoviska MNV Hranice z 20.5.1946

6. Oznámení Generálního konzulátu ČSR v Londýně o úmrtí Adely Hellerové

 

 

Použitá literatura a zdroje:

1.Moshe Yegar: „Československo-sionismus-Izrael“ vyšlo ve Victoria Publishing  Praha 1997 str.62

2.Václav Černý: „Paměti 1945-1972“ Atlantis Praha 1992, str.45

3.Leták vydaný 14.4.1947 poručíkem Staňkem, zastupujícím velitelem SNB v Hranicích. SOA Přerov- Henčlov, archiv ONV Hranice, inventární číslo 248, karton č.194

4.Erich Kulka: „Židé v československé Svobodově armádě“ Praha 1990, strana 25 a následující

5. Avigdor Dagan a kol: „ The Jews of Czechoslovakia.“ Philadelphia 1984, Vol. II

    Erich Kulka, citované dílo str. 32 a následující

6. SOA Přerov- Henčlov, archiv MNV Hranice, Kronika města Hranice pro rok 1945

7. Moshe Yegar, výše citované dílo str. 115, taktéž Avigdor Dagan, cit. dílo, Vol. III., str 58 a následující

8. Josef Tomeš: „Slovník k politickým dějinám Československa“ Praha 1994 strana 12

9. Josef Tomeš: „Slovník k politickým dějinám Československa“ Praha 1994 strana 185

10.Jiří Dufek, Karel Kaplan, Vladimír Šlosar: „Československo a Izrael 1947-1953“ AVČR Praha 1993, Avriel Ehud: „Prague and Jerusalem:  The Era of Friendship“  Philadelphia 1984 str. 551-556.

11. Moshe Yegar, citované dílo str.113

12. Moshe Yegar, citované dílo str.115

13. Václav Bednář: „Smrt hrdiny Sovětského Svazu“ noviny „Hranický týden“ č.9 a č.10/1998

14.Bohumír Indra: „Deportace hranických Židů roku 1942 do nacistických táborů smrti“ „Zpravodaj města Hranic a lázní Teplic“ 7/1982

15. Archiv ministerstva vnitra ČR-KA, fond A 2/1, karton 57/1765 a KA f.A.15, karton 12/35, spis ZV SNB Brno z 29.ll.1945.

16. Žádost Adely Hellerové o přiznání čsl.občanství, SOA Přerov-Henčlov, archiv MěNV Hranice, inv. č.446

17.,18.,19. tamtéž

 

Osudy hranických židů po II. světové válce – II. část

Daleká pouť hlavního lékaře lázní Teplice nad Bečvou.

 

Václav Bednář

 

 

            Prvá část příspěvku byla zveřejněna na str.189-200 sborníku z konference „Židé a Morava,“ konané v Kroměříži dne 12.11.2003.

            Jak již začátkem 80. let 20. století konstatoval PhDr. Bohumír Indra, dlouholetý městský archivář v Hranicích a v letech 1955-1978 ředitel zemského archivu v Opavě, v letech 1938-1939 z Hranic do zahraničí emigrovalo jen několik, relativně bohatých, židovských rodin. /1/

Pod tíhou poznání tragického osudu evropských Židů za II. světové války, je to téměř nepochopitelné. Ale nacistický holocaust, či správněji šóa, byl fenoménem, který nebylo možno předvídat. Když se novináři zeptali Ješajahu Leibowitze, izraelského filozofa a spisovatele, který se v roce 1934 z nacistického Německa odstěhoval do tehdejší Palestiny, zda už tehdy tušil, k čemu v Německu dojde, odvětil rozhořčeně: „Ne, nikdo to netušil, dokonce ani ve snu ne…Dokud vrchnost výslovně nepřikázala provést to, čemu se říká „Křišťálová noc,“ /1938/ k žádným násilnostem ze strany německého obyvatelstva vůči Židům nedocházelo. Proto jsou z historického hlediska všechny teorie, které tvrdí, že nacismus byl zákonitým pokračováním německých dějin prostě nepravdivé.“ /2/

            Simon Wiesenthal, již za svého života  symbol spravedlivého odsouzení nacistických zločinů,  právem napsal: „Pro mě je holocaust nejen tragedií Židů, ale celého lidstva.“ /3/

            V Oswietimi nezemřely pouze miliony nevinných Židů. Spolu s nimi zde skonala i iluze evropské civilizace v spásotvornou moc lidského rozumu.

            Tragedie českých a moravských Židů byla umocněna faktem, že se ve velké většině identifikovali s Československou republikou. Rozsáhlá bezpečnostní opatření k uhájení státu před předpokládanou nacistickou agresí v druhé polovině 30. let 20. století. Zdánlivě naprosto jednoznačné odhodlání vedoucích představitelů republiky, včetně prezidenta Beneše, v žádném případě neustoupit zahraničnímu nátlaku. Údajně pevné spojenecké záruky pomoci republice při německého napadení. To vše, spolu s širokými demokratickými právy, které Židům československý stát poskytoval,  utvrzovalo „neárijské“ občany v přesvědčení, že je nečeká smutný osud Židů německých a později rakouských. Až na výjimky nehledali včas cesty k záchraně. Kromě toho možnosti emigrace byly velice omezeny. Dodnes není dostatečně vysvětleno, proč zůstal osud milionů ohrožených Židů v nacisty ovládané Evropě západním demokraciím tak lhostejný. Protože se to i hranických Židů bytostně týká, ocituji ještě jednou J. Leibowitze: „Vlády Anglie a USA sice o vyhlazování Židů věděly, ale nic vědět nechtěly. V této souvislosti , myslím, je nutno prostě upozornit na to, že barbarizace vědomí je znakem všeobecné mentality, která ovládá náš svět.“ /4/

 Jestliže se západní demokratické mocnosti stavěly ke smrtelnému ohrožení židovského etnika Hitlerem  lhostejně, stalinistický Sovětský Svaz právě v druhé polovině 30. let 20. století zahájil tzv. „Velký teror“ proti trockismu, při kterém k nejvíce pronásledovaným skupinám patřili opět Židé. Podle sovětských oficiálních údajů na příklad podíl osob židovského původu v sovětských represivních orgánech NKVD činil v roce 1936 celých 39%. Do roku 1941 dokázal Stalin tuto „disproporci“ masovým zatýkáním a popravami  „napravit“.  Počet Židů v NKVD klesl na pouhých 5%. /5/

Nejosudovější katastrofa postihla Židy v Protektorátu v srpnu 1939.  Uzavření sovětsko-německého paktu  Hitlerovi umožnilo po několika dnech  zahájit  válku s Polskem. Rychlá porážka a likvidace polského státu vytvořila na severu Moravy novou neprostupnou bariéru,  znemožňující pokusy o záchranu židovských rodin z Protektorátu. Vůdci oddané nacistické bezpečnostní orgány začaly hned po zahájení války iniciativně připravovat naplnění Hitlerova „proroctví, “ jež vyslovil v říšském sněmu dne 30.1.1939:  „Byl jsem ve svém životě velmi často prorokem a většinou se mně smáli. V době mého boje o moc to byl v prvé řadě židovský národ, který jenom s posměchem přijímal má proroctví, že jednou převezmu v Německu vedení státu a tím celého národa a že potom vyřeším, mezi mnohými jinými problémy, také židovský problém. Myslím, že tehdejší hlučný smích německému židovstvu už  uvízl v hrdle.Chci být zase jednou prorokem. Kdyby se mělo mezinárodnímu finančnímu Židovstvu, v Evropě i mimo ni, podařit uvrhnout národy ještě jednou do světové války, pak následkem nebude bolševizace světa a tím vítězství Židovstva, nýbrž zničení židovské rasy v Evropě.“ /6/

Doba přechodného „přátelství“ Hitlera a Stalina v letech 1939-1941, vedla k naprostému přehodnocení dosavadní halasně proklamované protinacistické politiky sovětské vlády. Krátce po podpisu sovětsko-německého paktu to potvrdil v projevu na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR tehdejší předseda Rady ministrů Sovětského Svazu Molotov: „Je nejen nesmyslné, nýbrž i zločinné vést takovou válku, jako je válka za zničení hitlerismu, zastíranou falešnou rouškou boje za demokracii.“ /7/  V tomto období byli židovští uprchlíci ze zemí obsazených nacisty po překročení sovětských hranic přijímáni nepřátelsky a většinou končili v Gulagu.

            Vraťme se nyní k situaci židovského etnika  v Hranicích. Předělem ošidných  iluzí o životních jistotách  byl pro zdejší Židy Mnichov. Velice názorným potvrzením tohoto faktu jsou  osudy další ze židovských rodin, která se před holocaustem zachránila. Jde o rodinu bývalého šéflékaře lázní Teplice nad Bečvou MUDr.  Oskara Leo Sterna.

 MUDr. Oskar Leo Stern se hlavním lékařem lázní Teplice nad Bečvou, příměstských lázní města Hranice, stal v roce 1931. Před příchodem do Teplic zastával funkci lékaře v lázních Gräfenburk, nyní Jeseník /8/

 Teplice nad Bečvou, jedny z nejstarších moravských lázní, založil v roce 1553 tehdejší majitel hranického panství Jan Kropáč z Nevědomí. Od roku 1622 do roku 1923 byly  majetkem knížecí rodiny Dietrichsteinů. Po pozemkové reformě, provedené 1. ČSR, získala lázně v roce 1924 Okresní nemocenská pojišťovna v Moravské Ostravě. V roce 1930  neprosperující  lázně odkoupila Ústřední sociální pojišťovna a zahájila finančně náročnou rekonstrukci a modernizaci, jejímž hlavním cílem bylo přeměnit dosavadní výhradně letní lázně na celoroční. Součástí projektu k důstojnému začlenění Teplic nad Bečvou do tehdejšího tuzemského konkurenčního prostředí,  byla i snaha obsadit místa lázeňských lékařů zkušenými specialisty. Až do roku 1931 lékařské služby v lázních suplovali hraničtí lékaři MUDr. Čeněk Roháč, MUDr. František Sajdák a MUDr. František Pavlas.

Čtyřčlenná rodina MUDr. Oskara Leo Sterna se nastěhovala do budovy ředitelství lázní /č.p. 47/, dnes lázeňská budova Moravan. Manželkou Oskara Leo Sterna byla „árijka“ Miroslava Becká, se kterou Oskar Stern uzavřel sňatek v Praze pravděpodobně v roce 1925. Manželé měli dvě děti. Starší Miroslava, pozdější proslulá mexická filmová herečka a  královna krásy hlavního mexického města, se podle vysvědčení z hranického Státního reálného gymnázia, narodila v Praze 26.2.1926. /9/ Mladší syn Ivo se narodil v roce 1928 a dosud žije v Mexiku.

Okolnosti narození Miroslavy jsou poněkud nejasné. Oskar Stern pravděpodobně nebyl jejím biologickým otcem. „Převrat v životě Miroslavy nastal ještě dřív, než se narodila. Její matka otěhotněla jen několik týdnů před tím, než potkala Oskara Sterna, pražského židovského lékaře. Toho – nikoliv otce Miroslavy – se rozhodla vzít si za muže. A Oskar Stern nic nenamítal. Naopak. Dceru své novomanželky adoptoval hned po svatbě. Židovský původ Oskara Sterna jí ovšem zatočil životem“ /10/

V Hranicích ještě žijí spolužáci Miroslavy Sternové z bývalého místního Státního reálného gymnázia. Ačkoliv nečetli citovaný životopisný článek, také oni si pamatovali, že Miroslava byla adoptovanou dcerou teplického hlavního lékaře. /11/

Zdá se, že prvé roky pobytu rodiny Sternových v  Teplicích nad Bečvou byly opravdu šťastné. Lázně Teplice nad Bečvou prožívaly v 30. letech 20. století období nebývalé prosperity. Bylo umožněno dostupností lázeňských pobytů pro pojištěnce Ústřední sociální pojišťovny a příslušníky jejich rodin. Lázně byly indikovány pro široký okruh onemocnění. Od chorob srdečních a cévních, přes záněty ledvin a  močového ústrojí, respirační onemocnění, chudokrevnost a  dnu až po choroby kožní. Pojišťovna hradila pojištěncům mladším 18 let 75 % celkových nákladů, ostatním pojištěncům 50 %. Velikou výhodou lázeňské péče bylo, že uhličité minerální koupele a ostatní léčebné procedury, brali pacienti přímo v budově. To v té době nebylo běžné ani v daleko známějších lázních.

Vnitřní zařízení lázní odpovídalo nejmodernějším trendům  tehdejší doby. Čtyřposchoďová budova pro pojištěnce byla opatřena výtahem, vlastním gravitačním vodovodem, elektrickým osvětlením, ústředním topením a teplou a studenou vodou. V pokojích byla nanejvýš tři lůžka. V bezprostřední blízkosti lázní se nacházely unikátní přírodní útvary  Zbrašovské aragonitové jeskyně, zpřístupněné veřejnosti v roce 1926 a nejhlubší středoevropská propast, známá pod názvem Hranická propast. /12/

Prosperita lázní se ještě zvýšila v roce 1937. 17.10.1937 byl zahájen provoz na nové železniční trati, spojující Hranice přes Vsetín se Slovenskem. V prvém vlaku na Slovensko jel úřadující ministr železnic Rudolf Bechyně /1881-1948/. Rychlíky ze Slovenska zastavovaly na zastávce pojmenované 30.9.1937 „Lázně Teplice nad Bečvou.“ V posledním předválečném období společného státu Čechů a Slováků se tak léčebné pobyty v Teplicích nad Bečvou staly  dobře dostupnými i pro pojištěnce ze Slovenska a Podkarpatské Rusi.

MUDr. Oskar Leo Stern i jeho manželka Miroslava byli v posledních letech 1. ČSR váženými celebritami kulturního a společenského života obce Zbrašov a okresního města Hranice. Vedle nájemce lázní Ladislava Říhovského /narozen 5.3.1895 v Brodku u Přerova, ve funkci nájemce lázní od 1.5.1926/, byl MUDr. Stern nejznámějším představitelem lázní Teplice nad Bečvou. Často pořádal pro veřejnost  v lázních, v Hranicích i okolních vesnicích nejrůznější zdravotně osvětové přednášky a školení. Paní Miroslava se spolupodílela na organizaci kulturního a sportovního života v lázních a okolí a štědře podporovala nejrůznější dobročinné aktivity. Velice aktivní byly v kulturní činnosti obecné školy ve Zbrašově také děti Miroslava a Ivo, které jsou pravidelně jmenovány jako recitátoři při školních slavnostech /13/

Ve školní kronice obecné školy ve Zbrašově se zachovala malá fotografie z vycházky žáků na nedaleký hrádek Kunzov dne 22.6.1937. Fotografii vyhotovil MUDr. Stern, který se i s manželkou a dětmi Miroslavou a Ivem výletu zúčastnil. Pro Miroslavu byl výlet rozloučením s obecnou školou ve Zbrašově. 1.9.1937 zahájila studium Státního reálného gymnázia v Hranicích. Bylo jí 11 let a stala se žákyní 1.A třídy. V 1.A třídě bylo 43 studentů a příjmení některých zaslouží připomenutí: Olga Klapálková, dcera podplukovníka a velitele školního praporu Československé vojenské akademie v Hranicích, pozdějšího velitele čsl. vojenské jednotky na Blízkém východě a od roku 1946 armádního generála. Vladimír Benoni, syn Františka Benoni, štábního rotmistra, později velice oblíbeného ostravského herce. Dagmar Brožová, dcera Františka Brože, hudebního skladatele a ředitele hudební školy v Hranicích.

Za zajímavé možno považovat i rozložení výuky náboženství. Ve třídě bylo vyučováno náboženství římsko-katolické a československé. Římsko-katolické náboženství vyučoval státní profesor ThDr.Alfons Glos, náboženství československé pomocný učitel, farář v Drahotuších, František Sedláček. Oba se po nacistické okupaci projevili jako přesvědčení českoslovenští vlastenci a hned po rozpoutání války byli uvězněni. Několik spolužáků bylo bez vyznání. Třeba Olga Klapálková či Dagmar Brožová.  Naděžda Hyvnarová soukromně navštěvovala výuku náboženství pravoslavného.

Miroslava Sternová, v jejímž případě je na vysvědčení uvedeno „náboženství mojžíšské,“ byla v prvém a druhém ročníku z výuky náboženství osvobozena. „Náboženství mojžíšské“ nebylo ve školním roce 1937-1938 na Státním reálném gymnáziu vyučováno. Nejspíše proto, že k 1.1.1936 odešel do penze dlouholetý hranický rabín Dr. Jakob Rabinowitz a jeho funkce již nebyla znovu obsazena. Studenti, kteří se chtěli judaistické výuky zúčastňovat, byli připravováni a klasifikováni zdejší  židovskou náboženskou obcí. Ku příkladu studentka 3.A třídy Lea Baarová, narozená 25.3.1924, byla v obou pololetích školního roku „dle soukromého vysvědčení“ klasifikována známkou 3, Věra Franková, narozená 8.10.1924, rovněž studentka 3A třídy,  byla klasifikována známkami 3 a 2. Další životní osudy jmenovaných studentek byly tragické. Lea Baarová byla nacisty zavražděna v Osvětimi 6.9.1943, Věra Franková 25.8.1942 v Malém Trostinci.

Rok 1938 byl zcela přelomovým i v životě MUDr. Oskara Sterna a členů jeho rodiny. 15.4.1938 „bylo konáno komisní šetření k žádosti šéflékaře sanatoria  MUDr. Oskara Sterna o povolení stavby rodinné vily. Stavba byla provedena od května do prosince 1938. Dne 20.1.1939 bylo dáno povolení k obývání dnem 15. ledna 1939 a domu bylo přiděleno číslo 67. Novostavba má v přízemí podzemí a v něm byt domovníka, ústřední topení, prádelnu, sušárnu, tři sklepy a kryt. V přízemí je společenská místnost, jídelna, kuchyň, pokoj pro služebné, závětří, přípravna a dva klozety, v poschodí 5 pokojů, šatnu, koupelnu a klozet. Stavbu provedl ing. arch. Alois Jambor. Po straně jižní je bazén, ze strany východní garáž.“ /14/

Stavba rodinné vily MUDr. Sterna byla zahájena krátce po nacistickém anšlusu Rakouska. Lázně Teplice nad Bečvou se v letních měsících roku 1938 staly přechodným útočištěm židovských uprchlíků z Vídně,  i z dosud československých sudetských území, kde se již hrozivě projevoval teror henleinovců vůči obhájcům demokratických poměrů v ČSR i „neárijcům.“

 Hranický týdeník „Přehled“ napsal 9.11.1938: „Do 8. listopadu přihlásilo se v Hranicích celkem 377 osob, uprchlých z okupovaných krajů, v čemž nejsou započítáni státní zaměstnanci a jejich rodiny. Ve skutečnosti je v Hranicích přistěhovalců mnohem víc, ale nepřihlásili se a proto se po nich pátrá. Z uvedeného počtu je Židů celkem 47. V Lipníku se přihlásilo celkem 95 osob, z čehož je 12 Židů. Uprchlých Němců se přihlásilo v Hranicích a Lipníku celkem 25, včetně rodinných příslušníků..“

O situaci v lázních Teplice nad Bečvou v roce 1938 blíže  informuje Kronika města Hranic, vedená emeritním ředitelem Státního reálného gymnázia v Hranicích, PhDr. Emilem Cigánkem /1872-1949/: „Vídenští Židé, ale i Židé ze Sudet, odcházeli nenápadně dříve, než Sudety byly obsazeny. Využívali lázeňské období a trávili v klidu a míru letní dny v Teplicích…Někteří zůstali i po uzavření sezóny. Nacházeli útulek i u svých souvěrců a ze strany české se proti nim nic nepodnikalo, ježto se čekalo na celkové řešení židovské otázky. Je však nepochybné, že není možné, aby zde zůstali všichni…Bude vyžadovati značné sebezapření našich lidí, aby k nim našli snesitelný poměr…Dosti bylo těch, co 20 let trvali na němectví. Teprve, když národní socialismus na ně dolehl…vyhledávali české prostředí…Tímto jednáním si nezískali lásky našich lidí, kteří v nich viděli nutné zlo a trpce vzpomínali, jakými odpůrci české věci bývali starší z nich, nebo jejich rodiče, v bojích o české Hranice.“ /15/

Předchozí citace dokazuje, jak antijudaistické předsudky, v Hranicích zesilované  vzpomínkou na nacionální spory  o ovládnutí zdejší radnice na přelomu 19. a 20. století,  narušovaly v kritických letech 1939-1939 solidaritu česky mluvícího obyvatelstva s Židy, ačkoliv právě místní Židé byli pro české vlastence ve vztahu k německému nacismu nejoddanějšími a vlastně jedinými spolehlivými spojenci.

Mezi utečenci z Vídně bylo ostatně hodně hranických rodáků. S trochou nadsázky lze  tvrdit, že po legalizaci občanských práv židovských spoluobčanů v Rakousko-uherské monarchii po roce 1867, se stalo otázkou  prestiže hranických Židů, aby alespoň jeden ze synů vystudoval za lékaře a provozoval praxi v hlavním městě habsburského soustátí /16/

Jestli byla „inflace“ židovských pacientů v lázních Teplice nad Bečvou v roce 1938 podmíněna osobní  pomocí MUDr. Sterna ohroženým, nebo následkem  zoufalé situace rakouských a sudetských Židů, si netroufám posuzovat. 23.9.1938 byl MUDr. Oskar Leo Stern, mobilizován do Československé armády. Když se vrátil domů, posunula se mnichovským diktátem  hranice nacistické „Říše“ do bezprostřední blízkosti Teplic nad Bečvou. Procházela zhruba 2 km severovýchodně Hranic, přes Jelení vrch a necelých 10 km severně Potštátem a dalšími převážně německými osadami v Oderských vrších.

 Dalekosáhleji se ovšem změnila politická atmosféra v Hranicích a okolí. Část zfanatizovaných místních  Němců požadovala připojení města k „Říši.“ Nejistota, jak žádost  dopadne, prohlubovala pocity marnosti a beznaděje Židů i českých vlastenců. Smutně proslulá „Křišťálová noc“ proběhla i v blízkém „říšském“ Novém Jičíně, kde místní nacisté v noci z 11. na 12. listopadu 1938 zdemolovali synagogu a pozatýkali několik desítek židovských spoluobčanů. Šok z tohoto barbarství vedl k prvé židovské oběti i v Hranicích. 17.11.1938 47-letý hranický advokát JUDr. Bruno Frank utrpěl infarkt při jednání  na místní katolické  faře, když se potvrdily jeho obavy, že ani případná konverze neuchrání jeho rodinu před represí bestiálních norimberských „zákonů.“

 21.1.1939 přijal Hitler ministra zahraničí Česko-slovenské republiky a informoval ho, že Židé v Říši budou zničeni. Pražskou vládu Hitler „vyzval,“ aby následovala německý příklad. Prvá rasová protižidovská opatření potom zaváděla ještě pomnichovská Česko-slovenská vláda. Prezidium ministerstva vnitra rozeslalo 19.2.1939 nařízení přednostům okresních politických úřadů, podle kterého“každý smluvní zaměstnanec ministerstva vnitra, veřejných prací, zemědělství, a sociální a zdravotní správy v činné službě je povinen do 5.3.1939 vyplnit dotazník,“ jehož nejpodstatnějším údajem byl tzv. rasový původ. Ještě před tímto datem byli přednostové úřadů povinni do 23.2.1939 ohlásit prezidentovi zemského úřadu počty zaměstnanců židovského původu v jednotlivých oborech a kategoriích v daném úřadu k 1.7.1938 a k 1.1.1939. Měli přesně uvést, kolik Židů přišlo z německých a polských Sudet. /17/

 Nacisté tak 15. 3.1939 měli od českých a moravsko-slezských  legálně zvolených úřadů k dispozici většinu podkladů, potřebných k zahájení kruté rasové persekuce. V protižidovském kurzu pokračovala po 15. březnu 1939 protektorátní vláda. Již na své premiérové schůzi dne 17.3.1939 zakázala Židům výkon lékařské a advokátní praxe. Dále nařídila ministerstvu obchodu, aby projednal odstranění „neárijců“ ze všech vedoucích míst a souhlasila, aby obchodní spolek Merkur vytiskl nálepky k vnějšímu označení  „árijských a neárijských“  obchodů. 1.4.1939 byl na základě  tohoto nařízení MUDr. Oskar  Leo Stern odvolán z funkce hlavního lékaře lázní Teplice nad Bečvou.

 Shodou okolností právě den před tím, 31.3.1939, vystavil ing. Alois Jambor, úřední autorizovaný civilní inženýr a stavitel v Hranicích, MUDr. Sternovi konečný účet za stavbu rodinné vily. Vykonané práce a materielní náklady činily 392 505, 30 Kč, daň z obratu v hodnotě 3% 11 775, 15 Kč, takže celkem byl MUDr. Stern povinen uhradit 404 280, 45 Kč. /Kompletní stavební doklady vily MUDr. Sterna uchovává OA Přerov-Henčlov v Archivu města Hranic pod inv. č. 1029/216 / Jen těžko si lze představit, v jak zoufalé finanční, ale i lidské situaci se rodina MUDr. Sterna začátkem nacistické okupace ocitla.

Podle nalezených archivních dokladů lze usuzovat, že až do vystěhování rodiny MUDr. Sterna z Protektorátu Čechy a Morava, pravděpodobně v létě roku 1940, bydlela rodina v novostavbě vlastního domu. Nepodařilo se mně zjistit, jestli celý dům zůstal v užívání rodiny MUDr. Sterna, nebo byli do rozlehlé vily bez souhlasu majitele nastěhováni nájemníci. Druhá varianta je  pravděpodobnější.

V  zachovaných dokumentech Okresního úřadu v Hranicích je řada dokladů o  rasové  perzekuci, která přímo postihovala  rodinu MUDr. Sterna. Na příklad 15.4.1940 nařídilo Prezidium zemského úřadu v Brně  okresním hejtmanům: „Manželé, z nichž jeden je židem /v tehdejších dokumentech se podstatné jméno žid obvykle píše s malým písmenem/ a žijí ve společné domácnosti, smějí vybírat z vázaných účtů pro sebe a k vydržování rodinných příslušníků týdně celkem 1500 korun.“ /18/ Správněji by mělo být uvedeno „jen 1500 korun.“ Podobně rodinu postihovala opatření na minimum omezující nákupní dobu pro „neárijce,“ zákazy vstupu do určitých ulic, parků, divadel, kin, veřejných podniků, restaurací a hotelů, plováren, lázní, vymezení  podřadných míst v hromadné dopravě. Židům byly odebrány osobní automobily, telefony, radiopřijímače a další elektrospotřebiče, klenoty a cennosti. Museli odevzdat cenné papíry.

 Do té doby uznávaný a vážený lékař a lázeňský odborník se v důsledku aplikace  norimberských „zákonů“  stal i s rodinnými příslušníky součástí zavržené skupiny „podlidí,“ stále otevřeněji připravované k likvidaci. Od února 1940 byly  legitimace Židů označeny červeným písmenem „J.“ I toto ponižující nařízení MUDr. Sterna ještě postihlo.

 Z psychologického hlediska bylo asi pro bývalého šéflékaře lázní Teplice nad Bečvou nejotřesnější, že barbarská protižidovská opatření, překonávající vše, co Židé zažili v „temném středověku,“ poslušně schvalovali i členové městské rady v Hranicích, z nichž mnozí ještě před krátkým časem využívali protekce MUDr. Sterna při  léčebných a ozdravných pobytech. Jeden příklad za všechny. 16.8.1940 přinesl regionální „Přehled“ informaci pod titulkem „Pozoruhodné usnesení městské rady.“ Místním novinářům se právem zdálo pozoruhodné, že městská rada, pověstná tím, že se neuměla dohodnout ani o sebemenších maličkostech, tentokrát jednomyslně schválila „zákaz přístupů židů do Schillerových sadů /nyní Čsl.legií/ a dodatek k omezení nákupní doby v obchodech a prodejnách árijců.“ /19/

Je vlastně záhadou, jak mohla Miroslava Sternová i ve školních letech 1938-1939 a zvláště 1939-1940 úspěšně pokračovat v gymnaziálních studiích. Ve školním roce 1939-1940 pravděpodobně  musela na vyučování docházet denně několik km pěšky. Přesto i v druhém a třetím ročníku gymnázia patřila k nejlepším žákům. Podle výročního vysvědčení  3.A třídy reálného gymnázia, vystaveného 28.6.1940, dokončila Miroslava školní rok s vyznamenáním.Výborně bylo hodnocena v  devíti předmětech, chvalitebně z matematiky a latinského jazyka. V druhém pololetí zameškala celkem 55 hodin /v prvém pololetí jen 11 hodin/. Všechny zameškané hodiny měla omluveny. Na rozdíl od prvého a druhého ročníku, kdy byla uvolněna z výuky „mojžíšského“ náboženství, navštěvovala  v obou pololetích výuku náboženství „českomoravského“ a byla z této výuky hodnocena výbornou známkou. Poněkud překvapivé  je, že v druhém pololetí bylo  její chování  „uspokojivé,“ byla jí tedy, snížena známka z chování.. Školní dokumenty snížení známek z chování obvykle zdůvodňují. V druhém pololetí školního roku 1939-1940 však byla známka z chování v 3.A třídě snížena celkem 11 studentům z 36, jež ročník dokončili a archivní dokumenty žádné vysvětlení nenabízejí. Ani bývalí spolužáci ze třídy si příčiny hromadného „maléru“ nepamatují.

 Nicméně školní rok 1939-1940 byl na gymnáziu velice nepříznivě poznamenán zostřenou nacistickou persekucí a výrazným tlakem na germanizaci školy. Není vyloučeno, že náhlé zhoršení chování studentů nějak souviselo s touto frustrující atmosférou. 15. března 1939 obsadilo budovu školy německé vojsko. Vyučovalo se provizorně jen odpoledne v místních měšťanských školách. Pravidelné vyučování začalo až 4.4.1939. Týž den byl z budovy odstraněn státní znak Československé republiky. 20.4.1939 škola po prvé „oslavila“ narozeniny Vůdce. Podklady pro kroniku gymnázia o tom informují lakonickou větou, kterou by za projev nadšení nemohl považovat ani fanatický nacista: „Dne 20. dubna bylo ve škole prázdno a na školní budově byly vztyčeny prapory.“ /20/

Před přepadením Polska byla budova od 28.8.1939 do 1.9.1939 znovu obsazena německým vojskem. Během této nezvané „návštěvy“ byly všechny české nápisy v budově nahrazeny německými a z chodeb odstraněny “závadné“ obrazy a pomůcky. 1.9.1939 byli zatčeni a internováni v Buchewaldu učitelé náboženství profesor Alfons Glos a výpomocný učitel František Sedláček. Miroslavu Sternovou potom učil nejprve laický učitel Josef Fuks, v druhém pololetí nový drahotušský farář „náboženství česko-moravského“ Emil Čelustka.

 6.12.1939 byl demonstrativně během vyučování gestapem zatčen a odveden oblíbený profesor českého jazyka PhDr. Antonín Hendrych. Jeho zatčení bylo odrazem statečného postoje pedagogického sboru k ultimativním požadavkům gestapa po incidentu při mikulášském večírku, konaném v místní Sokolovně  2.12.1939. V noci po skončení večírku se údajně na německých domech a obchodech v Hranicích objevily protinacistické letáky, podepsané větou „studenti střední školy v Hranicích.“ V neděli 3.12.1939 do budovy gymnázia vniklo gestapo. Řediteli gymnázia nařídilo okamžitě svolat všechny vyučující.  Shromáždění profesoři měli podle písma do 48 hodin určit autora letáků. Pedagogický sbor  letáky označil za provokaci vůči gymnáziu. Gestapo potom pokračovalo v persekuci sboru. Byli zatčeni profesor Ludvík Sitař, ředitel gymnázia Florián Beneš a administrativní pracovník Josef Tichý. Florián Beneš zemřel 15.2.1942 v koncentračním táboře Osvětim, Ludvík Sitař byl popraven v Brně při stanném právu po atentátu na Hendricha dne 14.6.1942.

V průběhu školních prázdnin v roce 1940 přišel na gymnázium přípis, že ve školním roce 1940/1941 již nesmějí pokračovat ve studiu studenti židovského původu. Bylo právě toto nařízení posledním argumentem pro odchod rodiny do emigrace? Podle nepotvrzených svědectví starších občanů Hranic odletěla rodina v době letních prázdnin  roku 1940 z Prahy do Mexika přes s Hitlerem tehdy spřátelený Sovětský Svaz . /21/ Méně pravděpodobné jsou informace, že cesta rodiny do emigrace vedla z Prahy nejdříve do Belgie, odtud do Finska, potom do Švédska a „po dvou letech na cestách je v roce 1941 přijalo Mexiko.“ /22/ Údaje o studiu Miroslavy Sternové na hranickém gymnáziu až do 28.6.1940 a další údaje z archivních materiálů obce Zbrašov potvrzují, že rodina se opravdu do emigrace vypravila až v létě 1940. V té době byla cesta přes okupovanou Belgii nepravděpodobná. Naopak Sovětský Svaz umožnil v roce 1940,  po dohodě s nacistickými orgány, emigraci nebo průjezd několika význačných židovských rodin. Nejznámější je případ propuštění z nacistického vězení a následné emigrace do Sovětského Svazu komunistického funkcionáře židovského původu Bedřicha Reicina /1911-1952/ s celou rodinou

 Před napsáním tohoto článku jsem se pokoušel zjistit podrobnosti odjezdu rodiny z Protektorátu Čechy a Morava od pana Ivo Sterna, žijícího v Mexiku. Požádal jsem o zprostředkování kontaktu s ním  velvyslanectví ČR ve Spojených státech mexických. Konzul velvyslanectví, pan ing. Mráček, však na mou opakovanou prosbu o kontakt, podpořenou ředitelkou Městského muzea a galerie v Hranicích paní PhDr. Hanou Svobodovou, písemně odpověděl, že pan Ivo Stern  informace tohoto druhu neposkytuje./23/

Mohu proto užít jen nepřímé důkazy. Po převzetí moci  v Německu nacisty byly Spojené státy mexické jednou z mála zemí, které nabídly smrtelně ohroženým Židům pomocnou ruku. V roce 1934 vyhlásil Lázaro Cárdenas y del Rio, představitel levého křídla Národní revoluční strany a prezident Spojených států mexických v letech 1934-1940, šestiletý plán radikálních reforem země. Cílem měl být „kooperativní systém směřující k socialismu.“ Byla provedena rozsáhlá pozemková reforma ve prospěch vesnických občin, při které bylo rozděleno 28 milionů ha zemědělské půdy. Byly znárodněny železnice a ložiska ropy, které byly do znárodnění v rukou zahraničních společností. Tato opatření vedla k prudkému zhoršení  vztahů s USA a Velkou Britanií. Anglická vláda dokonce v květnu 1938 přerušila s Mexikem diplomatické styky. Levicová vláda hledala naopak podporu u zdánlivě „pokrokových“ režimů. Navazovala kontakty se Sovětským Svazem, s vládou tzv. lidové fronty ve Francii a vojensky  podporovala vládu demokratického Španělska. Součástí této politiky byla i velkorysá humanitní akce, při které vláda poskytla asyl tisícům židovských a španělských emigrantů. Odchod zahraničních odborníků z klíčových odvětví mexického hospodářství a zhoršení možností pro uplatnění mexického zboží na amerických trzích,  však dramaticky poznamenal politickou i hospodářskou situaci v zemi a vyvolal dokonce fašistický puč generála Saturnina Cedila. Cárdenasův nástupce, generál Manuel Ávila Camacho, prezident Mexika v letech 1940-1946, po potlačení fašistického puče radikálně-levicovou politiku vhodně revidoval. Omezil neúnosnou moc dělnických odborů a obnovil konkurenční prostředí v zemědělství částečnou privatizací půdy. Podařilo se mu normalizovat politické a hospodářské vztahy s nejdůležitějším sousedem - USA. Období jeho vlády bylo pro Mexiko dobou nebývalé hospodářské prosperity a všeobecného kulturního rozkvětu. Camacho přitom prohloubil  zásadovou protinacistickou politiku předchozí vlády. V květnu 1942 Mexiko vyhlásilo válku fašistickému bloku. /24/

O pobytu rodiny MUDr. Sterna v Mexiku mě písemnou formou informovala 1.9.2005 paní Lenka Reinerová, poslední německy píšící pražská spisovatelka, která část nacistické okupace prožila v hlavním mexickém městě: „MUDr. Sterna a jeho manželku Miroslavu jsem skutečně v Mexiku potkala, ba i dobře znala. Paní Miroslava krásně zpívala a byla to velice sympatická a i aktivní žena, bohužel dosti brzy umřela. Chodily jsme spolu v Mexiku do školy T.G.Masaryka učit malé žačky tancovat českou polku. Oskar Stern byl jednu dobu předsedou Československo-mexické asociace, taky milý a hodný člověk. Měli krásnou dceru Miroslavu,/a taky mladšího syna/ která dokonce vyhrála nějakou soutěž krásy,což bylo pro ni možná osudné. Dostala se z Mexika do USA, tam snad i nějak k filmu, ale z toho nic moc nebylo. Taky se tam vdala za Američana, ale i to nedopadlo nijak dobře. Doslechla jsem se, že ta krásná dívenka skončila sebevraždou, ale o tom nic bližšího nevím. Byli jsme totiž s manželem první evropští exulanti, kteří se vrátili a to hned několik týdnů po skončení války. Pokud jsem slyšela, MUDr. Stern se znovu oženil za čsl. emigrantku Sophia Horowitz, ale o tom nic bližšího nevím.“ /25/

Vše nasvědčuje tomu, že vzdělaný a zkušený lékař MUDr. Stern byl v Mexiku příznivě přijat a brzy se výrazně profesně i společensky uplatnil. Přesto se zdá, že po porážce nacismu uvažoval o návratu do ČSR. Alespoň to naznačuje noticka z tehdejších hranických novin: „Do Teplic přišla zpráva, že 23.12.1945 zemřela v Mexiko City choť bývalého šéflékaře Teplic nad Bečvou paní Sternová. Doktor Stern s touto smutnou zprávou oznamuje, že se vrací do vlasti a všechny známé srdečně pozdravuje. Doufáme, že se tento skvělý odborník znovu ujme práce.“ /26/  Neznám důvody, proč se nakonec MUDr. Stern k návratu do ČSR neodhodlal.

Pozornost medií se brzy začala obracet spíše k dětem Miroslavě a synovi Ivovi. Miroslava se dlouho v Mexiku nezdržela. Otec ji poslal studovat do New Yorku architekturu a dekoraci. Zde se údajně zamilovala  do mladého  amerického vojáka. Zuřila však válka a ta jejich lásce nepřála. Její milý krátce po seznámení s Miroslavou padl. Deprimovaná Miroslava se vrátila do Mexika, ale její trápení pokračovalo.Přitom měla důvody prožívat první ze životních triumfů. V roce 1945 se stala královnou krásy hlavního mexického města. Vzápětí dostala nabídky k filmu a znovu se zamilovala. S J.J. Obregónem, nepříliš úspěšným hercem z bohaté mexické rodiny, dokonce uzavřela proti vůli rodičů uspěchaný sňatek. Po svatbě se ukázalo, že pro Jesu Jaimeho Obregóna byl sňatek pouze zástěrkou utajení homosexuální orientace v bigotně katolickém prostředí. Rozvedli se stejně rychle a neočekávaně jako se vzali. Další těžkou ránou pro Miroslavu byla nevyléčitelná nemoc její milované matky. Po její smrti odešla studovat do Los Angelos a zkoušela štěstí v americkém filmu. Dostávala však jen podřadné role a raději se vrátila do Mexika. Tam ji čekal obrovský úspěch. Rychle se stala jednou z nejobdivovanějších ženských hvězd slavného poválečného období mexického filmu. Současně prý prožívala bouřlivé milostné románky se svými mužskými filmovými partnery.  Pro historii filmového umění jsou podstatnější názvy filmů, proslavených i díky ženskému půvabu a hereckému umění Miroslavy Sternové: Tragické svatby, Pět ženských podob, Tři skvělé sňatky, Škola pobudů. /27

Vrcholem filmové kariéry Miroslavy Sternové byla její, bohužel krátká, spolupráce, se španělským filmovým režisérem a scénáristou Luis Buňuelem /1900-1983/, žijícím po 2. světové válce v Mexiku v emigraci. V roce 1954 ji obsadil do hlavní role ve filmu „Ensayo de un crimen.“  V průběhu natáčení Miroslava prožívala tajemný vztah s proslulým toreádorem Luis Miguelem Dominguínem. Když se toreador oženil s italskou herečkou Lucio Bosé otrávila se léky. Zemřela 10.3.1955. Nedočkala se premiéry svého nejslavnějšího filmu,  motiv své sebevraždy neobjasnila. Sám Dominguín ji považoval jen za přítelkyni a motivu její sebevraždy nerozuměl. Nejpravděpodobnější se zdá být, že duše Miroslavy již neunesla bolestné rány, které ji osud od dětských let uštědřoval. Možná, že ve chvílích zoufalství vzpomínala i na léta studii na hranickém gymnáziu, která se pro ni po obsazení Hranic nacisty změnila v dobu trvalého zoufalství, beznaděje a hrůzy.

Nepodařilo se mně zjistit další životní osudy zbylých členů rodiny Sternových. Jen díky internetu vím, že syn MUDr. Sterna, pan Ivan Stern, je od roku 1999 zástupcem Spojených států mexických v desetičleném Světovém skautském výboru /World Scout Committee/. Největší akcí, kterou osobně pořádal, byl 11. světový „potlach“ /World Scout Moot/, diskusní fórum nazvané „Tradicemi k budoucnosti“ pro 18.-25.leté členy. Téměř 5000 mladých skautů poblíž starobylé pyramidy Teotihuacán hovořilo o společenských, kulturních i ekologických problémech současného světa. Tak vysokého funkcionáře ve světovém skautingu česká republika nemá.

 

           

Literatura:

  1. PhDr. Bohumír Indra: „Deportace hranických židů roku 1942 do nacistických táborů smrti“ Zpravodaj města Hranic a lázní Teplic nad Bečvou 6/1982, strana 6-10
  2. Ješajahu Leibowitz: „ Hovory o Bohu a světě.“ SEFER Praha 1996, str. 53-56
  3. Simon Wiesenthal, rozhovor pro Lidové noviny č.43, 23.10.1996
  4. Ješejahu Leibowitz citované dílu str. 56
  5. Vladimír Voronov: „ Sluhové lidu“  JOTA Brno 2005, strana 21
  6. J.P.Stern: „Hitler a lid“ Lidové noviny 1991, strana 65
  7. V.Vrabec: „Pakt a KSČ“ časopis Tvorba 2/1990, str. 4
  8. Pamětní kniha obce Zbrašov, strana 67, OA Přerov – Henčlov, archiv obce Zbrašov, inv. č. 2/168/1
  9. Vysvědčení Miroslavy Sternové z 3.A třídy Reálného gymnázia Hranice, vystavené 28.6.1940. OA Přerov – Henčlov, fond gymnázia Hranice, inv. číslo 88
  10. Ondřej Sapkovský: „Miroslava Sternová – česká hvězda mexického filmu“ časopis Instinkt č. 41/2005
  11. Na příklad svědectví občana Drahotuš a spolužáka Miroslavy Sternové v 1.-3.A třídě Státního reálného gymnázia v Hranicích pana Miroslava Černého
  12. OA Přerov  - Henčlov, archiv obce Zbrašov, Oběžník č. 313 ÚSP, č.j. 7463/L -1930, v Praze 28.3.1930
  13. Školní kronika II. obecné /národní/ školy ve Zbrašově, str. 37, 39 a další, OA Přerov- Henčlov, archiv obce Zbrašov.
  14.  Pamětní kniha obce Zbrašov, strana 71, OA Přerov – Henčlov, archiv obce Zbrašov, inv. č. 2/168/1
  15. Kronika města Hranic, záznam pro rok 1938, SOA Přerov – Henčlov
  16. V matrice  hranické  židovské obce, /OA Přerov-Henčlov, archiv města Hranic, inv. č. 175/ jsou zapsáni následující lékaři narození v Hranicích, nebo užívající domovské právo v Hranicích, kteří se odstěhovali koncem 19. a začátkem 20. století do Vídně:  MUDr. Hugo Adler  /nar.1856/, MUDr. David Albala /1886/, MUDr. Isidor Bujes /1882/, MUDr. Emanuel Baron /1860/, MUDr. Hans Herzl /1870/, MUDr. Oskar Kaunitz /1878/, MUDr. Maxmilián Kurz, MUDr. Max Kulka /1872/, MUDr. Robert Löwy /1885/, MUDr. Richard Melach /7.2.1878/, MUDr. Bernard Pollitzer, později přejmenovaný asi na Warter, nové příjmení je dopsáno a není příliš čitelné /1884/, MUDr. Josef Pinto /1886/, MUDr. Isidor Radinger /1866/, MUDr. Béla Szigety /26.2.1890/, MUDr. Julius Schärf /1885/, MUDr. Heinrich Platschik /1867/ a MUDr. Emil Schwarzmann /1885/ Stejně početné bylo i zastoupení Židů z Hranic mezi vídeňskými podnikateli, právníky, obchodníky i rabíny. Důvody lze hledat v demokratizaci politického života v Rakousko-uherské monarchii po r. 1867, jež umožnila především v hlavním městě soustátí uplatnění vzdělaných i kvalifikovaných příslušníků židovské entity. Od konce 19. století do vzniku 1. ČSR spolupůsobil také důrazný protižidovský tlak českého nacionálního hnutí na Moravě i v Hranicích. Český regionální tisk vždy hlasitě protestoval, když uvolněné místo lékaře, právníka, nebo úředníka obsadil Žid a dokazoval, že je dostatek stejně vzdělaných i odborně zdatných česky mluvících uchazečů. Vedle obvyklých antijudaistických pomluv místním Židům objektivně při pokusech o uplatnění v odpovídajících zaměstnáních v Hranicích a okolí ztěžoval situaci německý jazyk. Spisovnou češtinu v písemné formě obvykle neovládali.
  17. OA Přerov – Henčlov, Archiv Okresního úřadu Hranice, prezidiální spisy, karton 77, pres. 60, č.206/ pres. – zkoumání rodinného původu
  18. OA Přerov – Henčlov, Archiv Okresního úřadu Hranice, prezidiální spisy, karton 77, Prezidium zemského úřadu v Brně č. 16.980/ pres.1940
  19. Týdeník „Přehled“ v majetku OA Přerov – Henčlov, dne 16.8.1940, str. 1
  20. OA Přerov, fond gymnázia Hranice, inv. číslo 88, protokoly za ŠR 1938/1939
  21. Tuto v Hranicích tradovanou domněnku se pokusil ověřit spolužák Miroslavy Sternové pan Miroslav Černý prostřednictvím další spolužačky, jež se měla náhodně setkat s Miroslavou při odjezdu rodiny z Hranic do Prahy před emigrací. Spolužačka však krátce před návštěvou pana Černého zemřela.
  22. Takto popisuje cestu rodiny do emigrace pan Ondřej Sapkovský v článku „Česká hvězda mexického filmu“ v časopisu Instinkt v č.41/2005
  23. Mail českého zastupitelského ústavu v Mexiku PhDr. Haně Svobodové ze dne 3.1.2006.
  24. O vývoji v Mexiku v inkriminovaném období informují v dobovém „marxistickém pojetí“ na příklad: Karel Durman a Miloslav Svoboda v knize: „Slovník moderních světových dějin“, vydalo nakladatelství Svoboda v Praze r.1969, str. 85 a 338-341
  25. Dopis paní Lenky Reinerové z 1.9.2005 v osobním archivu autora
  26. OA Přerov-Henčlov, hranický týdeník Nový směr, ročník II./1946, č.4 ze dne 25.1.1946.